Hned po pádu železné opony se vedle českého piva a plastické výbušniny Semtex stala pojmem i Tamara – pasivní lokátor, o kterém média tvrdila, že zachytí i „neviditelné“ americké letouny.

Novináři rádi přehánějí a bylo to i v tomto případě. Nejdříve je nutné ujasnit si pojmy. Tamara ani její předchůdci a nástupci nejsou radary, ale pasivní lokátory. K detekci vzdušných, pozemních i námořních cílů nevyužívají vysílání a zpětné zachycení svých vlastních radarových paprsků, ale pasivně přijímají elektronické impulzy vyzařované detekovaným cílem. To mohou být palubní radiolokátory, navigační a identifikační systémy, aktivní zaměřovací soustavy, aktivní protiradarové rušiče nebo elektronické systémy přenosu dat či obyčejné radiostanice. Proto je pro Tamaru, Věru nebo Ramonu zcela nepodstatné, zda lokalizuje konvenční vrtulové sportovní letadlo, nebo nejmodernější americký bojový stroj kategorie steatlh.

Jak fungují pasivní lokátory?

Tedy je pravdou, že za určitých okolností je takovýto lokátor schopen zachytit a určit polohu například slavného B-2 Spirit, ovšem za předpokladu, že bude vysílat nějaké elektronické impulzy. V tom je ale háček, takovéto stroje se vyznačují tím, že nevysílají během letu prakticky nic, a například zaměřovací systémy uvádějí jejich posádky do činnosti těsně před útokem, po té je hned zase vypínají. V momentě útoku může taková Věra B-2 lokalizovat, jenže to už je pozdě na jakoukoliv obranu a protiakci. Na druhou stranu jsou pasivní lokátory v bezpečí před protiradarovými střelami, kterými jsou vybaveny specializované stroje na vyhledávání nepřátelských radarů, jakou jsou EA-18G Growler nebo EA-6B Prowler. Nic totiž nevysílají, takže je tito zabijáci radarů nemají jak zjistit.

Základním prvkem systémů pasivních lokátorů je soustava tří a více stanic s vlastní „anténou“. Na základě zachycených impulzů a jejich časových rozdílů na každé z nich lze komplexně matematicky vypočítat polohu cíle. Ovšem velmi důležitá je rychlost výpočtu a opakování, protože cíl se samozřejmě pohybuje. K tomu slouží výkonné počítače.

Československo nebylo jediné

Možnosti pasivních lokátorů se v praxi zkoumaly už v padesátých letech, a to nejen v Československu, ale i v USA, Velké Británii a SSSR. Ovšem praktického využití došly především v Československu. V roce 1958 Ing. Vlastimil Pech z Výzkumného pracoviště protiradiotechnické služby v Brně přišel s tzv. časoměrně-hyperbolickou metodou určování polohy zdroje radiotechnických signálů, která byla i patentována. To byl začátek „zázračných“ lokátorů. Práce na novém radiotechnickém pasivním pátrači začaly o tři roky později.

PRP-1/KOPÁČ (Foto: internet)

Kopáč

Prvním v řadě byl PRP-1/KOPÁČ, jinak Přesný radiotechnický pátrač-1/Korelační pátrač. Vznikl vlastně na základě snah rušit navádění amerických střel s plochou dráhou letu (nebo také křižujících střel) MGM-1 Matador, jež byly rozmístěny v západním Německu. Vlastimil Pech však přesvědčil armádu, že to není možné, a tak se vše zaměřilo na eliminaci naváděcích radarů těchto raket. Kopáč měl jejich polohu skrytě odhalit a o jejich zničení by se už postarali jiní. Kopáč přišel do výzbroje ČSLA na přelomu let 1963 a 1964, už před tím se ale několik kusů testovalo na hranicích s SRN. Armáda jej používala až do roku 1979, kdy jej postupně nahradila KRTP-81 Ramona.

Kompletní systém Kopáč se skládal ze čtyř skříňových „vétřiesek“, tři měly vyhodnocovací aparaturu a na jedné bylo umístěno ruční zobrazovací zařízení zvané Planžet. Přijímací antény byly na skříních těchto pragovek nebo na výškových budovách. Vyhodnocovací aparatury obsahovaly stovky vakuových elektronek a sehraná posádka byla schopna sledovat let až 8 cílů.

KRTP-81 Ramona (Foto: internet)

Ramona

Když přišel Kopáč do služby, už se pracovalo na jeho nástupci, jímž byl Komplex radiotechnického průzkumu KRTP-81 Ramona. První vzorek se testoval v roce 1968. Od armády vývoj v roce 1972 převzala Tesla Pardubice a do služby v armádě přišla Ramona oficiálně v roce 1981, i když byla používána již dříve. Celý systém se proti Kopáči značně rozrostl, byl převážen na celkem třinácti Tatrách T-148. Šest jich vezlo anténní aparaturu s výsuvným ramenem o délce 25 m, zbytek vezl vyhodnocovací systémy a energetické zdroje nebo další potřebné vybavení.

Ke zpracování dat sloužil již výkonný číslicový počítač, díky němuž bylo možné sledovat až 20 cílů, a dokonce určit jejich typ i režim letu. Informace se zobrazovaly už automaticky přes telefonní vedení na velkých elektronických zobrazovacích panelech. V polovině 80. let byla ještě Ramona zdokonalena na verzi Ramona-M. Celkem bylo vyrobeno 30 systémů, které mimo ČSLA používaly i armády Sovětského svazu, NDR a po sametové revoluci bylo pár kusů vyvezeno i do Sýrie.

KRTP-86 Tamara (Foto: internet)

Tamara

Technickým vývojem Ramony se v pardubické Tesle dostali až ke slavné Tamaře, přesněji KRTP-86 s krycím názvem Tamara. Její testy začaly v roce 1984 a v letech 1986 a 1987 přišla postupně do výzbroje ČSLA. Zvýšil se samozřejmě výkon lokátoru oproti Ramoně, ale také došlo k zjednodušení celého systému. Nyní už stačilo celkově pouze osm Tater T-815 8x8 a místo šesti anténních aparatur stačily pouze tři. Zbylé tatrovky vezly řídící a vyhodnocovací kontejnery. Získaná data vyhodnocovalo čtrnáct počítačů a Tamara už byla schopná sledovat až 72 letadel, přičemž její dosah byl 450 km i více podle výšky letu cíle.

V roce 1991 ještě Tesla dokončila modernizovanou Tamaru-M, ale to už se nad ní začaly stahovat mračna. Záhy po revoluci totiž zkrachovala a vypadalo to, že výroba a vývoj špičkových pasivních lokátorů v Česku skončí. Nicméně ještě před tím stihla vyrobit celkem dvacet tři Tamary, z toho čtyři používala ČSLA, patnáct dostala Sovětská armáda, jednu NDR (pak se dostala do rukou Bundeswehru, který ji důkladně testoval), a jeden kus byl vyvezen do Ománu. Ten prý nakonec skončil v USA, kde byl také podrobně testován. Dva kusy se nepodařilo udat, tak byly zlikvidovány.

Věra S/M (Foto: Armáda České republiky)

Věra

Tesla Pardubice zkrachovala, také částečně kvůli hysterii kolem Tamary, kterou vyvolala senzacechtivá média. O „zázračný radar“, totiž díky tomu začaly mít zájem země, které nyní stály na druhé straně barikády (například Čína), což nebylo v souladu s novým zahraničně-politickým směřováním Česka, pro nové spojence díky její „profláklosti“ nebyla zajímavým artiklem. Tamara se stala neprodejnou. Vývoj pasivních lokátorů ale po tesle převzala nově vzniklá firma ERA, která systém Tamary posunula ještě dále a v polovině 90. let přišla s Věrou. Nejprve to byly čistě civilní systémy vhodné pro řízení letového provozu, které našly své zákazníky. V druhé polovině 90. let pak česká armáda objednala jeden stacionární komplet Věra S, v roce 2004 pak přišel do výzbroje i první z celkem dvou kusů mobilní verze Věra S/M, které jsou ve stavu 53. brigády průzkumu a elektronického boje.

Komplet Věra S/M české armády je přepravován na pěti Tatrách T-815 4x4 , čtyřech vlecích a dvou Land Roverech. Ke zjišťování cílů používá čtyři anténní aparatury, přičemž trajektorii cílů může sledovat ve třech rozměrech. Dosah činí až 500 km, takže tři systémy ve vlastnictví české armády jsou schopné pokrýt celé území Česka i značnou část území okolních států. Exportní verze Věra E byla vyvezena do USA, Pakistánu, Estonska a také do Malajsie. V roce 2009 pak ERA přestavila zatím nejnovější variantu nazvanou Věra NG.

KRTP-96 Borap (Foto: Armáda České republiky)

Borap

Poněkud méně známou skutečností je, že AČR používá i další pasivní lokátor, KRTP-96 BORAP. Ten přišel do výzbroje v roce 1999 a je jakýmsi doplňkem Věr. Jejich nevýhodou totiž je vysoká cena a také relativní složitost (přestože posun od třinácti tater k pěti je více než výrazný). Metoda lokalizace cílů, kterou Věra i její předchůdci používají, vyžaduje nejméně tři přijímací anténní aparatury propojené v reálném čase. Naproti tomu Borap je schopen určit směr signálu, který cíl vydává, jen za pomocí jednoho přijímače, ze dvou pak určí i polohu, a to bez toho, aby byly v reálném čase propojeny.

Ovšem přesností se Věře nemůže rovnat. Jeho přeprava a uvedení do činnosti je však mnohem jednodušší a rychlejší, proto je vhodný pro taktické operace. Přepravují jej totiž pouze dvě Tatry T-815 4x4 s vlekem, každá z těchto souprav představuje jedno stanoviště s vyhodnocovací i anténní aparaturou. Ty se od sebe umisťují ve vzdálenosti 20 až 70 km a dokážou sledovat až 200 cílů naráz do vzdálenosti 400 km.