Létající bečka od Saabu

Létající bečka od Saabu - Red news magazín

Létající bečka od Saabu

zdroj: internet Saab J-29 Tunnan

aktualizováno 23.02.2012, 00:00 | 23.02.2012, 00:00 | dpo

Slovo Saab je u nás spojeno především s automobily, jenže značku Saab nese například i u nás sloužící bojové letouny Gripen. Ten ale měl několik předchůdců.

Jedním z nich byla „létající bečka“ nebo také prostě „sud“ (Tunnan). Tak se přezdívalo jedné z vůbec prvních evropských stíhaček se šípovitým křídlem. Ve Švédsku vyrobili první vojenské letouny až těsně před a během druhé světové války, takže moc zkušeností a odborníků tam nebylo. Nicméně v roce 1945 padlo rozhodnutí vyvinout novou proudovou stíhačku, aby tato neutrální země nebyla závislá na ochotě velmocí prodat jí nejnovější technologie. Bylo jasné, že to nebude hned, tak Švédové v Británii objednali proudové letouny první generace D.H. 100 Vampire a koupili licenci na výrobu motoru Goblin.

(Foto: internet)

Projekt stíhačky dostal označení JxR a z počátku se laborovalo s podobou trupu i s přímím křídlem. Nicméně na konci roku 1945 Švédové přes Švýcarsko získali výsledky německého výzkumu šípovitých křídel, a tak bylo jisté, že nový Saab J-29 Tunnan, jak znělo jeho označení, dostane šípovité křídlo. Po různých zkouškách pak konstruktéři zvolili jako výhodnější krátký sudovitý trup konceptu označeného R1001, z čehož potom vyplynula i přezdívka letounu. Pohánět jej měl britský motor de Havilland Ghost později ve Švédsku vyráběný jako Svenska Flygmotor (Volvo) RM2.

O Tunnanu se říkalo, že na zemi vypadá jako ošklivé káčátko, ve vzduchu to však byl rorýs – rychlý, obraný a velmi dobře ovladatelný. Letoun byl vybaven vystřelovacím sedadlem švédské výroby Saab Mk. II a přetlakovou kabinou. Pro švédské letectvo, které běžně používá silniční síť jako přistávací dráhy, bylo také důležité, že díky krátkému trupu a řídícím plochám umístěným až za výstupní tryskou motoru měl Tunnan velmi krátkou dráhu rozjezdu.

(Foto: internet)

Flygvapnet (švédské letectvo) potupně objednalo čtyři prototypy, z nichž první se do vzduchu dostal 1. září 1948 z továrního letiště v Linköpingu, čtvrtý vzlétl v roce 1950. To už letectvo objednalo sériovou výrobu, do toho přišla korejská válka a pověst o výborných vlastnostech sovětských MiGů-15. Výroba Tunnanů tedy dostala nejvyšší prioritu a v lednu 1952 bylo první křídlo jimi vyzbrojené schopné operačního nasazení.

Výroba probíhala od roku 1950 do roku 1956 a celkem vzniklo 661 Tunnanů čtyř verzí. Švédské letectvo je používalo u bojových jednotek do roku 1965, později sloužily některé kusy ještě k vlekání vzdušných terčů. Poslední let ve službách letectva se uskutečnil v roce 1976. Vedle Švédska se Tunnany dostaly i do Rakouska. To v roce 1961 koupilo celkem 30 letounů a u jeho letectva sloužily až do roku 1972.

(Foto: internet)

Saab J-29 byl také vůbec prvním švédským strojem, který zasáhl do bojových operací. V roce 1961 Švédská vláda vyslala pět stíhacích strojů J-29B a dva průzkumné S-29C do Konga v rámci mírové mise Organizace Spojených národu ONUC. Ta měla pomoci ukončit občanskou válku v Kongu a zabránit rozpadu země po jejím vymanění se z belgické koloniální zprávy v roce 1960. Mise skončila v roce 1964, některé Tunnany zde Švédové nechali a zničili, protože by se jim už nevyplatilo dosluhující stroje přepravovat zpět. Nicméně během leteckých operací stroje potvrdily své kvality.

Hlavní výzbroj Tunnanů tvořila čtveřice 20 mm kanónů Hispano Mk.V ve spodní části přídě, mohly také pod křídly nést neřízené rakety ráže 75 mm, poslední verze dostaly i americké protiletadlové řízené rakety AIM-9B Sidewinder. I když na to Tunnan nevypadal, ve většině parametrů se vyrovnal tehdejším nejlepším stíhačkám – MiGu-15 i F-86 Sabre. Například jeho maximální rychlost činila 1060 km/h, u MiGu-15 to bylo 1076 km/h a u Sabru 1090 km/h.

(Foto: internet)

Zajímavostí je, že i u nás někteří lidé mohli Tunnany spatřit, i když za poněkud kuriózních okolností. Konkrétně to byli obyvatelé obce Ořech v okrese Praha-západ, kteří pracovali na poli. Před polednem totiž v jejich blízkosti na pole s sebou plácly dvě okřídlené bečky. Před desátou dopolední 20. října 1964 totiž dva rakouští piloti Johan Kemetinger a Alfred Erdler odstartovali se svými J-29F Tunnan ze základny v Linci, ve špatném počasí se však ztratili a zakufrovali do Československa. Když jim došlo palivo, pokusili se přistát na zdánlivě pevném poli. Jenže to bylo rozmoklé, jednomu letounu se utrhl při přistání podvozek, druhý se převrátil a pilota museli seběhnuvší se lidé vyprostit. Oba si vzala do své „péče“ Veřejná bezpečnost a armáda a po výsleších byli oba odevzdáni rakouské straně. Letouny je po důkladném prostudování následovaly také.