Je to už více než třicet let, kdy se do vesmíru vydal československý kosmonaut Vladimír Remek. Ve stejném roce však Československo vypustilo i svou první družici a další následovaly.

Od roku 1978 Československo a Česká republika do vesmíru vypustily celkem šest družic, pět se jménem Magion a jeden satelit Mimosa. Až na úplně první Magion 1 stále krouží kolem Země. Název Magion byl zkratkou, která vyjadřovala účel československých satelitů – měly zkoumat MAGnetické pole země, IONosféru a plazma v okolí planety Země. Mimosa zase dostala své jméno zkrácením z anglického Micro Measurements of Satellite Accelerations, což naznačovalo, že bude měřit negravitační síly, které působí na tělesa pohybující se na oběžných drahách Země.

Československé družice navrhovali nejdříve odborníci z Ústavu fyziky atmosféry Čs. akademie věd, později z Astronomického ústavu Akademie věd ČR. Všech šest družic mělo podobu subsatelitů připojených k větším družicím, se kterými startovaly a oddělily se až na oběžné dráze. Tam se svými většími souputníky spolupracovaly, neboť zkoumání magnetosféry i ionosféry si vyžadovalo souběžná měření na různých místech. Všechny československé a české družice byly řízeny z radiové komunikační stanice v Panské Vsi u České Lípy.

Magion 1 (Foto: internet)

Magion 1

Úplně prvním čs. satelitem se stal Magion 1. Ten odstartoval 24. října 1978 z kosmodromu Pleseck společně s družicí Interkosmos 18 na palubě raketového nosiče Kosmos 3M. Stalo se tak v rámci mezinárodního programu na výzkum magnetosféry IMS. Start i let proběhly velmi dobře a 14. listopadu se první české umělé těleso ve vesmíru vydalo na svou samostatnou pouť, když se Magion oddělil od Interkosmosu 18. Sonda měla tvar kvádru o rozměrech 30 x 30 x 16 cm a její hmotnost činila 15 kg. Na povrchu byly solární panely, senzory pro měření a komunikační antény.

Na palubě Magionu byl řídící 24kanálový systém s přijímačem, telemetrický vysílač a několik vědeckých přístrojů, především Geiger-Mülllerův počítač záření, měřič nízkofrekvenčního elektromagnetického pole, 16kanálový frekvenční analyzátor a měřiče elektrického a magnetického pole. Magion 1 poslal na Zemi poslední zjištěná data 10. září 1981 a o den později shořel v zemské atmosféře.

Magion 2 (Foto: internet)

Magion 2

Druhou čs. družicí byl Magion 2 vypuštěný 28. září 1989. Ten vyslali taktéž z kosmodromu Pleseck spolu s mateřskou družicí Interkosmos 24 na palubě Cyklonu 3 v rámci programu ACTIVE. Dvojka byla oproti jedničce mnohem větší a vážila 50 kg. Měla tvar symetrického 26stěnu pokrytého slunečními panely a nacházely se na ní výklopné nosiče čidel, přičemž naměřené hodnoty shromažďoval digitální systém sběru dat. Na palubě byl i plynový tryskový motor.

Sonda měla zkoumat vedle magnetosféry a ionosféry i prostorovou strukturu fyzikálních jevů, které doprovázejí injekci plazmatu a prozkoumat silné emise velmi nízkých kmitočtů do magnetosféry v oblasti kolem hlavní družice, na které byla umístěna aktivní injekční zařízení. Byla vybavena třísložkovým a jednosložkovým magnetometrem, rádiovým spektrometrem, třemi plazmovými sondami, analyzátory energetických částic a vlnovým experimentem. Poslední data z Magionu 2 přijali v Panské Vsi 29. listopadu 1990, přičemž dodnes krouží nad našimi hlavami.

Magion 3 (Foto: internet)

Magion 3

Cesta do vesmíru Magionu 3 začala 18. prosince 1991 společně s družicí Interkosmos 25 v rámci programu APEX (Aktivní Plazmový EXperiment). Opět jej vynesl Cyklon 3 z kosmodromu Pleseck. Trojka byla rozměrově totožná s dvojkou i přístrojové vybavení bylo téměř shodné, přibyl fotometr pro měření optických emisí vnější atmosféry Země. Narostla pouze hmotnost, a to na 52 kg. U Magionu se vyskytl menší zádrhel, to když nezareagoval na první povel k oddělení od mateřské družice. Na podruhé, po 140 obletech Země, se to ale podařilo a sonda začala pracovat podle plánu. Poslední data poslala na konci srpna 1992 a od září téhož roku je považována za nefunkční, nicméně stále krouží po své oběžné dráze.

Magion 4 (Foto: internet)

Magion 4

Dalším v pořadí byl Magion 4, který z Plesecku na oběžnou dráhu vynesla raketa Molnija 3. srpna 1995 společně s družicí Interbol 1. Čtyřka stejně jako následující pětka byly zařazeny do mezinárodního projektu INTERBALL, v rámci něhož zkoumaly magnetosféru a sluneční větry. INTERBALL byl částí celosvětového výzkumu přenosu energie ze Slunce na Zemi a účinků sluneční aktivity na procesy kolem Země i na ní, který nesl označení STEP – Solar Terrestrial Energy Program. Magiony tak byly součástí celé sítě satelitů.

Magion 4 měl svou oběžnou dráhu nastavenou tak, že v určitých fázích opouštěl zemskou magnetosféru a tak mohl zkoumat sluneční vítr. Byl opět velmi podobný svým předchůdcům Magionu 2 a 3, opět ale narostla hmotnost, tentokrát na 59 kg. Na palubě měl rentgenový fotometr a dvousložkovou Langmuirovu sondu, byly tam i aparatury k měření magnetického a elektrického pole Země, plazmových vln, intenzity toku vybraných nabitých částic, teploty a hustoty nabitých částic, optických jevů ve vnější atmosféře, jako jsou třeba polární záře. Naposledy se ozval 23. září 1997 a stejně jako dvojka a trojka krouží kolem Země dodnes.

Magion 5 (Foto: internet)

Magion 5

Pátý a zároveň poslední Magion byl do vesmíru vypuštěn 29. srpna 1996 opět z kosmodromu Pleseck raketou Molnija. Společnost mu dělala mateřská družice Interbol 2. Ovšem tentokrát se dostavilo zklamání. Po několika hodinách se Magion 5 odmlčel, to když se mu vybily akumulátory. Přestalo totiž fungovat dobíjení z ruských slunečných panelů na povrchu, což byla jediná nečeská součást sondy. Dříve s nimi problém nebyl, podle simulací v laboratoři došli čeští vědci k závěru, že k poškození muselo dojít při manipulaci na kosmodromu.

Magion se zdál být mrtvý, proto z Panské Vsi občas vysílali jen aktivační signály. Po dvaceti měsících, 7. května 1998, se však stal téměř zázrak, sonda se probudila a začala vysílat vědecká data. Její procitnutí bylo snad zapříčiněno opakovaným zahříváním od Slunce, a tím se možná přepálily zkratované spoje. Magion 5 byl v podstatě totožný se čtyřkou a měl i stejné úkoly, přibyly jen analyzátor chladného plazmatu a 2 kamery pro snímání noční strany Země. Opět se tedy zvýšila váha, na 62 kg. Poslední údaje v Panské Vsi přijali 2. července 2002 a od té doby mrtvá sonda krouží na protáhlé oběžné dráze, jejíž nejbližší bod k Zemi je asi 6 tisíc km od ní a nejvzdálenější pak 20 tisíc km.

Mimosa (Foto: internet)

Mimosa

Zatím poslední českou družicí vypuštěnou na oběžnou dráhu byla Mimosa. Postavila ji česká firma Space Devices a raketový nosič Rokot ji z Plesecku vynesl 30. června 2003. Její stavba byla financována v rámci deblokace ruského dluhu vůči České republice, přičemž vývoj i stavba spolykaly 32 milionů korun, start pak přišel na dalších 25 milionů. Spolu s Mimosou bylo na palubě Rokotu dalších šest nanodružic z různých zemí, jedna větší kanadská MOST a maketa ruské družice Monitor.

Mimosa měla tvar mnohoúhelníku o průměru 60 cm vážícího 68 kg, jehož povrch byl pokryt 17 slunečními panely. Měla zkoumat podmínky, při nichž se pohybují umělé družice Země na nízkých oběžných drahách prostřednictvím originálního přístroje tzv. mikroakcelerometru MACEK. Jenže právě ten se nepodařilo po startu a odpoutání od raketového nosiče odaretovat, takže Mimosa se okamžitě stala „mrtvou“. Nemohla provádět svá vědecká měření, a tak po dvou letech marných pokusů o zprovoznění byl její program ukončen. Dnes společně se čtyřmi Magiony obíhá kolem Země a bude trvat desítky let, než shoří v atmosféře.